Kterak babka ke světlům přišla

Kočky, psi, slepice, srnky, divočáci...je spousta tvorů, kteří svými často velmi nečekanými výlety přes silnici, prověřují pozornost řidičů. Nikdo z nich však nemá na "temné jezdce" z Veverské Bítýšky.

Je podzim. Čas přízraků, jejichž přítomnost prozradí pouze tiché povrzávání šlapátek. Ze tmy se zjevují siluety zahalené nejčastěji do tmavého oblečení a kolíbavě si to šinou prostředkem silnice tempem, které je uvážlivé a tak nějak uklidňující...tedy pokud nejste řidič.

I když je to jev pravidelný a častý, vždy mě jejich výskyt zaskočí nepřipraveného, takže mi z úst samovolně vylétá spousta slov, která by se ve slovníku spisovného jazyka českého, hledala jen těžko.

Nedávno jsem zjistil, že jedním z těchto neviditelných pilotů je i má sousedka. Včera jsem ji tedy zastavil, abych se dozvěděl, proč tak hazarduje se svým zdravím.

Paní Běta je čilá důchodkyně, která by mohla z fleku na konkurz dalšího dílu Babovřesk. Nejspíš by nepotřebovala kaskadéra, ani kdyby měla vyskočit z jedoucího rychlíku. Řekla mi, že bez světla na kole jezdí 40 let a když ona, stará bába i tak na cestu vidí, tak si neumí představit, že by ji řidič auta, které svítí jako o pouti, mohl přehlédnout.

Zmohl jsem se jen na zabručení, že to není tak úplně pravda a trochu bezmocně jí zavyhrožoval, že až ji lapí policajti, tak jí těch pár stovek za osvětlení kola nebude připadat tak moc. To ji velmi pobavilo a pověděla mi jak její konfrontace s muži zákona, dopadla před třemi roky.

Bylo to někdy z kraje podzimu. Mohlo být tak půl šesté večer. Vracela jsem se z fabriky, kde jsem byla na výpomoc, když se z keřů u mostu přes řeku vyloupnul policajt. V jedné ruce plácačku, v druhé baterku, no svítil tam v té vestě jako Majka z Gurunu.

Popřál dobrého večera a kam prý se na tom neosvětleném dopravním prostředku hrnu. A jestli jsem si vědomá toho, že je to přestupek. No, řečí měl...mladý chlap, vousy mu ještě nenarostly, ale chuti poučovat a vytahovat se, té měl hromadu. Řekla jsem mu, že bez světel jezdím už přes 30 let a nikdy se nic nestalo. Zuby už svoje nemám, ale oči, ty mi slouží dobře. A navíc...všechna ta auta, co jezdí kolem, mi pěkně svítí na cestu.

Chvíli koukal a pak se mi snažil domlouvat. A že je prý vidět, že jsem nikdy neřídila, a že to mají řidiči složitý...no, myslela jsem si svoje. Já šlapu do práce v dešti i mrazu na kole, ale řidiči, kteří si vozí zadky pěkně v teple, světel na autě jak na zaoceánským parníku, ti to mají složitý? Ale byla jsem potichu. Už tak mě zdržoval od zasloužené večeře. Jenže cápek měl pocit, že je vhodná chvíle pro osvětu.

O kus dál stálo policejní auto, ve kterém se druhý policajt proléval čajem z termosky. Když vylezl, trochu smutně se na mě podíval a se zvednutým obočím se otočil na kolegu. A že paní už se určitě poučila a tak nejlepší bude, když se vše vyřeší domluvou.

Hlad už jsem měla jako pes, tak jsem kývala hlavou, jako že jsem poučená. Jenže nakonec se nějak tomu cápkovi podařilo toho druhého policajta přesvědčit, že je potřeba bábě ukázat, jak moc se plete. Jestli jsou chlapi ješitní už tak dost, tak ti v uniformách...to je až rarita. Cápek se zeptal, jestli si může půjčit moje kolo. V předtuše komedie de la dlažební kostka, jsem pozapomněla i na hlad. Přesto jsem ho upozornila, že by měl být opatrný, protože je to skoro stejně starý model jako já a že na něm každý neumí. Sebevědomě se ušklíbl, že na kole jezdí od svých pěti let. Přiblblý úsměv mu z tváře zmizel rychle; to když zjistil, že bez odpovídajícího nářadí, sedátko výš neposune.

Pomyšlení na výraz manžela, až mu budu povídat o tom, že mě jeden policajt posadil k sobě do auta a pronásledovali jsme druhého policajta jedoucího na mém kole jen proto, aby mi ukázali jak hrozný přestupek jsem spáchala, mi zvedlo náladu.

Už jen vidět policajta na mém starém kole...seděl na něm jako vosa na bombónu a snažil se rychlým šlapáním vybalancovat jízdu po kočičích hlavách... . Když připočtu nízké sedátko a jeho nablýskané lakýrky na mých ošoupaných pedálech...snaha to byla sympatická.

Policajt na mém kole zmizel s tichým vrzáním ve tmě. Jeho už ne tolik posmutnělý kolega nastartoval a vyjel potemnělou ulicí stejným směrem. Neopomněl zdůraznit, že ve skutečnosti je to pro řidiče mnohem horší, protože my teď víme, že tam někde cyklista je. Kdežto jinak má řidič na reakci jen malou chvilku... .

Pokud si teď myslíš, že ho ten v autě přejel, tak to zase ne, ale stejně na ten večer kluci jen tak nezapomenou. Po pár metrech jsme totiž našli cápka poskládaného ve škarpě. Byl celý od bláta, čepka se válela o kus dál v mokrém listí... . Pokroucené přední kolo a otočené sedátko dávalo tušit, že si hubu namlel pořádně, ale když jsem viděla výraz v jeho tváři, polkla jsem všechny posměšné komentáře, které se mi draly z pusy ven. Pokud nemáš kam zdrhnout, dráždit orgány se nevyplácí...říkávala teta z Lulče.

Nu a jak to celé dopadlo? Cápek se na mě zaškaredil a uznal, že mám oči jako rys...že on prý v té tmě viděl úplný hovno. Kolo mi zabavili, opsali si moje iniciály a odjeli. Ale místo pokuty se u nás za pár dní na to, zastavil policejní anton a světe div se, kolo se mi vrátilo opravené a dokonce i se světlem a odrazkami.

Oni ti policajti, jsou taky jen lidi, že jo.

Když paní Běta s vyprávěním skončila, udiveně jsem se zeptal, kde tedy tu výbavu od policajtů má. Smutně pokývala hlavou. Ani ne týden po tom, jí to kolo někdo ukradl. Na policii to prý nehlásila...myslí si, že by to toho cápka mrzelo. Což by ale vlastně i mělo, protože nebýt těch světel, nejspíš by se s krádením toho starého bicyklu nikdo neobtěžoval. Teď má kolo po synovi. Světla nepotřebuje, zatím jí zrak slouží...ale prý se poučila. Kolo už nikomu nepůjčí.