Úžasňáci

Paní Dokonalá. Žena, která muži rozbuší srdce, zatemní mysl a vypne kalhoty. Potuluje se kolem, usmívá se, ale přesto je nedosažitelná. Vždy je tam nějaký háček. Vzdálenost přes půl republiky, manžel...či jiná záhadná choroba... .

Kouzlo Úžasných je v tom, že úžasnými zůstávají i poté, co se nechají ulovit někým jiným a dokonce i potom, co vám zlomí srdce. A když se vám třeba i po dlouhých letech opět připletou do cesty, s ohromující samozřejmostí, vám rozmetají váš poklidný život a přinutí vás přemýšlet o tom, jestli je váš současný partner opravdu ten pravý. Způsobí že blábolíte nesmysly, červenáte se, nebo máte aspoň pořádný chaos v hlavě a srdíčko neví, kam skočit dřív. A to vše jen tak mimochodem, leckdy aniž by tušily, jak moc je chcete. Pokud mají Úžasné nějakou chybu, tak pouze tu, že často hledají někoho jiného, než jste vy.

Spousta žen prožívá příběh Carrie a pana Božského a byť to občas bolí, nikdy by neměnily. Muži jsou trochu jiní, ale od jisté doby se podobným příběhům nepošklebuju... .

Potkal jsem ženu, která na mě udělala už v prvních třech vteřinách obrovský dojem. A světe div se, bylo to přes seznamku. Ona hledala, já hledal... . Strávil jsem s ní několik skvěle báječných hodin. Všechno se mi na ní líbilo, byla to ztělesněná představa dokonalé ženy pro mě (dnes už vím, jak pošetilá ta představa byla) A přesto jsem ji odmítl. Proč? Ona byla manažerka a já v té době bez práce. Pro někoho triviální důvod, pro mě velká stopka. Mohl bych si namlouvat, že by mě stejně nechtěla, ale spíš mám za to, že jsem to totálně zpackal. Při loučení jsem totiž v jejich očích zahlédl údiv a zklamání.

Po pár týdnech jsem si práci našel...jako manager. A chvíli na to se najednou objevil mail, ve kterém sice vyjádřila pochybnosti, jestli je to dobrý nápad, ale že bychom se mohli sejít. Jen tak, na kus řeči. Nic víc, jen jako kamarádi. Udělalo mi to velikou radost. Protože co si budeme povídat, když se objeví slečna Úžasná, byť jen v roli kamarádky, je to událost. Podvědomě jsem tušil, že to opravdu dobrý nápad není, ale bylo mi to úplně jedno. Chtěl jsem ji vidět, slyšet, cokoliv. Slíbil jsem, že budu hodný. Myšleno, že ji nebudu žádat o ruku, ani jinou část těla.

Samozřejmě, že když sedíte naproti Úžasné, jsou všechna předsevzetí v háji. Topíte se v jejích očích, hltáte každé slovo, plácáte páté přes deváté jako dítě, které chce během pár minut vypovědět, jaký byl letní tábor. A přitom se samozřejmě snažíte působit uvolněně a oduševněle.

A pak najednou přišlo loučení a ve vzduchu zůstal viset dotaz, jestli se ještě uvidíme. Já věděl, že moc chci, ale ne takhle, ne jen jako známý. Co jsem měl říct? Svou příležitost jsem měl a promarnil ji. Nabízí mi, že mi v životě zůstane a na mě je se rozhodnout, jestli chci být jeden z těch mnoha lidí, kteří touží a sní o někom, kdo jejich sny, ani touhy nesdílí.

Zmateně jsem mlčel a nebyl jsem schopen promluvit. Po našem prvním setkání, jsem byl z většiny schůzek s jinými ženami rozčarovaný. Žádné jiskření, žádné blábolení ... . Srovnával jsem. A teď jsem měl asi půl minuty na odpověď.

Doma jsem ještě ten večer vymazal její telefonní číslo a snažil se usnout. Do srdíčka mi kopali vzteklí trpaslíci, ale po dlouhé době jsem měl pocit, že to hledání na netu mělo smysl...věděl jsem, že když jsem tam našel vysněnou ženu...jistě najdu i tu skutečnou, tu opravdu úžasnou.

PS: nezatracujte seznamky...mám odtud skvělou kamarádku, poznal jsem tam mou femme fatal...s patnerkami ze seznamky, jsem dohromady strávil půl života.